Nejlepší fotky jsou kolem Vás, a ty jsi jejich současti :)

6. ledna 2012 v 21:33 | Monulla |  >My Diary<
Tak to prohlasila Annie Leibovitz - znamá fotografka a ted můj velký vzor je skvělá. Fotila hvězdy od Joha Lennona po Jonnyho Deppa, Michaela Jacksona atd. Je prostě skvělá, chtěla bych byt tak dobrá jak ona. Hodně si prožila a její portéty jsou neskutečný a hodně mě to inspirovalo a zaroven zavedlo k zamyšlení o tom čeho chci dosáhnou, ale přála bych si byt jak ona.

Zpět, ale k mímu letočnímu životu. Blog byl vždy můj velký kamarád a ráda sem sem psala, dávala věci, obíhala affs, ale vše se poslední dobou mění. Mám přitele, přátele, kteří mě dřív scházeli a svěřovala jsem se s tým na blogu, ale ted už je vše jinak. A já už jsem zase o kousek ve předu. Můj blog vlastně slaví za měsíc 4 roky, tak že tenhle blog funguje velkou dobu, ale nebude bohužel navždy. Blog, virtuální svět není realita a moc se v ní žít nedá. Já v ní žila a až ted skoro v 17ti pochopila, že realita je o něčem jinem a ted radši chodím ven pokecat než abych vše vytukavala do klávese. Myslela jsem, že udělám změnu nebo aspon dám novej vzhled a budu sem chodit častěji, ale nezdá se to tak bohužel nevím. Možná skončím s doménou blog a přejdu na blogspot a nebo uplně na jiný web možná na doménu cz i když se musí platit tak i tak v budoucnu by nebyla špatná.

Hodně školy ted je. To tak máme asi každý, každý na nás tlačí at už ve škole nebo doma rodiče a ten stres je velkej. Jsem nachlazená a víkend si moc neužiju a ke všemu v pondělí hned 2 testy, 1 pololetka, 1 zkouší na referát a techniky graficky. Ke všemu musím ted bojovat víc, jak na základce to je děsný. Známky nic moc moc se mi nedaří aspon co se tyče matiky, nevím jestli ju zvládnu a už vůbec nevím jestli něco zvládnu. To je teprv pololetí co budu dělat na konci. No strach stoho mám, už ted.

Všem se teda omlouvám, že neobihám a nechodím na blog taky mě to štve, ale nechci abych stratila všechny affiky, proto že ted tu mám ty nejlepší a bez vás bych ten blog važně zrušila. Vy mě tady držíte a za to vám moc děkuju, protože bez blogu by nebyli moje články ani fotky bych neměla kam dávat teda ted už mám, ale na blog ten web teda nemá.

Poslední dobou jen je na mě velkej stres, ale dělám pořad to co mě baví a to fotím největší závislost a fotak je pro mě, jak moje dítě bez něho by to, už nešlo. Jsem ráda, že jsem kde jsem a ničeho nelituju. Prožila jsem si hodně špatných věci, to asi každý, ale málo z vás skoro rupalo na základce, málo z vás skoro skončilo v děcáku, málo z vás bylo šikanování, málo z vás se sebepoškozovalo, málo z vás se 2 a půl let trapilo pro jednoho kluka a už tyhle věci mě poznamenali na celý život. A změnili mě, že už vím, že nemůžu byt najivní jak dřív a myslím, že je to cesta stát se lepším člověkem.

Doufám, že sem dám aspon některý den fotky a oběhnu, ale to je bohužel ve hvězdách proto že ted do toho 20.1 musím makat ve škole dokud nebudou uzavřený známky, musím taky byt s přitelem a přátelami chodit snima ven a udělat si na ně čas, musím taky fotit a fotit a potom je upravovat dat je na rajce.idnes.cz a to taky zabere někdy s mím počítačem klidně 3 hodiny. Tak se měj te hezký a přeju hodně uspěchu ve škole.

S pozdravem Vaše adminka Monulla :)
 


Veselé Vánoce :)

23. prosince 2011 v 22:12 | Monulla

Lásku, radost na Vánoce, také štěstí v novém roce, ať Vás láska stále hřeje, to Vám z upřímného srdce přeje vaše Monulla :)
 


Z knihy vzniklé srdíčko...

17. prosince 2011 v 23:15 | Monulla |  Fotografie

Nehledej krásu, ta srdce nemá... Hledej srdce, krása přijde sama... ♥



Změníl mi život, odešel a nechál jizvy v mím srdci...

10. prosince 2011 v 20:27 | Monulla |  >My Diary<
Vypravět vám celej příběh je těžky a pro mě nadlický úkol, ale i tak se o to pokusím, rozhodla jsem se a to taky udělám. Vrátime se o dva roky zpátky do září 2009, kdy náš příběh začal. Upozornuju bude to nejspíš dlouhý článek je toho hodně!!...
Bylo njakýho toho 15.9.2009 a mě napadlo začít si hledat přitele a poznat lásku, co to je byt opravdu zamilovaná. Bylo mě 14 a půl let do té doby sem neměla kluka, neznala slovo "miluju tě", neznala líbaní a ostatní věci, byli tam njaký úlet přes net, už dřív. Toho dne jsem odepsala jednomu klukovi 16 letýmu, který si podál inzerát na seznamku a zaujal mě. Začli sme si na emailu psát pak si vyměnili sme si icq později skype. Hned první den, jak sme si psali na icq sme si psali, až skoro do půlnoci měli sme si očem povídat, byli sme si tak podobní, můj a jeho život, přišlo mě, že ho znám od mala. Hned po tým dnu sem ho začla mít ráda, psali sme si spolu hrozně rádi. Byl tak milej, hodnej, upřimnej, stydlivej, ochotnej, citlivej, vtipnej, neznala jsem lepšího kluka. Můj život v té době byl na prášky, bez přátel, ve škole skoro šikaná, sama sem byla, děcka se mě štitili, nádavali mě, neměla jsem ve třídě ani po škole kamarádky, jenom pár kamarádek u nás v obci a jinak na netě, net byl můj život, poznala jsem tu skvělí lidi a můj blog sem milovala. Moje známky byli taky hrozný, nic se mi nedařilo a aby to nebylo málo tak sem měla rozpadlou rodinu. Mati, která jenom lhala a její nový přitel byl ubohej kokot, chovál se jak pubertak a otec hrozně žarlíl, často se hádali, často došlo až k rozbití věci. Přišlo mě, že sem byla v troskách a marně hledající spřizněnou duši. On se tu oběvíl byl se vším podobně jak já. Že by mi ho poslalo samo nebe? Vyslech mě a vždy mě rozuměl a pomahál mi.
Po njakým týdnu sme k sobě začli citit víc, stali se s nás dost bliský osoby a já už na něm začla byt zavislá. Postupně to došlo na to že sme si vyměnili sms a zamilovali se do sebe a já poznala lásku.
Od října sme spolu začli chodit, ale jenom přes net (na život sme se viděli až v lednu 2010). Nevěděla jsem co k němu citím nikdy sem nepoznala, co je opravdu milovat, opravdu mi na někom záležet a proto že nejsem žadný anděl, ale i v njakých věcech čertice, tak jsem ten náš vztah nebrala moc vážně. Začla jsem se na netě polonahá vystavovat, začla jsem flirtovat s klukama a hledat někoho s kým si jen tak užít přes net (reálně na to nemám odvahu). A on se semnou po njakým měsíci rozešel a já si teprve, až pak jak jsem ho stratila uvědomila o co sem přišla co pro mě znamenál, kdo ten člověk vlastně byl. Poprvé v životě jsem citila bolest z lásky, tekli mi slzy z lásky. On byl na tom stejně tak že sme se dali zase dohromady po njakých 14 dnech. Nebyla bych to já kdybych nebyla mrcha a tak jsem si zjistila jeho heslo a vlezla mu na email a tam měl hodně špiný což sem myslela, že to semnou sekne a zjistila jaký on dokaže byt, pohádali sme se možná rozešli, ale pak spolu zase byli.
Šlo to s námi pořad takhle dál vztah přes net se prostě nedál. Spolu a zase jsme se rozešli a zase za týden spolu a často takoví to bylo.
Nadešel leden a my se konečně v Brně viděli poprvé sem jela do Brna busem i když s mati a bráchem, když jeli do bazénu. Moje první dojmy trochu nervozní, ale sním. Oba dva sme byli zamlkli a nevěděli kam jít, co si vykladat. Jeho hlas mě přišel divnej, ale bylo mi nádherně byt poprvé sním. Nakonec byl trochu sníh a zima, ale i tak sme šli, až ze zvonařky pěšky na vystaviště a zpátky šalinou. Byl to hezký den, ale pak nám to nevydrželo, zase po njakých 14 dní sme se rozešli. V únoru sme si nepsali já si našla kluka a on holku.
Bylo březen 2010 mě bylo 15 let a mu 17 let a začli sme si znova psát a znova sme na sebe byli jak ze začatku a po njakých dvou týdnech sme se dali zase dohromady a začli na novo tentokrát se vším všudy a vydrželo to tentokrát do začatku září 2010. Od dubna začal jezdit ke mě, začli sme spolu trávit časy, byli to hezký časy a hezký nezapomenutelný vzpomínky. Jeho se začatku sms s brečicima smajlama štěstím, že mi za ten den semnou děkuje. Taky mě pozvál do zoo v Brně. Potom zážitky u nás. Prázdniny 2010 krásný a nezapomenutelný, byli totiž sním. Vydali sme se často, ale já k němu se odvažila do jet, až v srpnu (potom sem k němu jezdila na podzim hrozně ráda). Byli sme spolu štastný, ale vše nebylo dokonalí mu chyběli ty věci v postely na který sem prostě neměla a odmitala to. Poznál holku přes net a ona se do něho zamilovala, začli časty hádky o tom, že já jsem pubertačka a on pubertačku nechce, že chce vztah ze vším všudy a držení za ruku a občas puse jsou pro něho dětinské (já sem člověk stydlivej, přecitlivej, melancholik v pár věcech tak to je pro mě těžký) a pak se to celý rosipalo a začatkem září sme se rozešli. On byl stou holkou, kterou znál přes net a já s bejvalím skterým sem měla úlet před tým rokem před ním poprvé sem se sním viděla a on mě hodně milovál, ale zůstál jenom bejvalím.
V říjnu jsem jela k té moji lásce hned ten den u něho sme si řekli, že to spolu zkusíme a začli sme se pusinkovat a držet za ruku. Začli sme spolu znova chodit, ale na dušičky měl slepak pak zápal plic tak že byl v nemocnici. Já za ním jela a vidět ho jak nemohl skoro chodit, ani skoro mluvit tolik bych ho umačkala přala jsem si at už je v pořádku a jsme spolu, ale z nemocnice zas skoro nic nebylo dobrý njak měl blbí nálady, začal na mě kašlat a začli sme se zase hádat, tak že sme se zase rozešli. Každý rozchod mě čín dál víc bolel a čín dál víc sem byla v depresích.
V prosinci sme zase byli spolu, jak nastali Vánoce tak sem od něho dostala kouzelnej dárek srdíčko přívěšek na řetízek a mati mě pak koupila střibrný řetízek a s tým přívěskem křistalovím srdíčkem sem ho pořad nosila, spavala sním, koupala se sním a nesundavala ho a nesundala do října, kdy se mi rozrhl a že už je bejvalej tak ho nosit, už nechci mám ted přitele. Stravili sme spolu Vánoce a Silvestr můj nejlepší Silvestr nejlepší Vánoce sním nic hezčího sem zažít nemohla. Byl to pro mě jak sen konečně vedle něho usinat, vedle něho se probudit vše bylo tak hezký. Milovali sme se i když sme na sobě viděli chyby často se hádali, tak i tak sme se milovali a bez sebe sme si život nedokazali přectavit.
Ale zase sme se v lednu rozešli na moje narozeniny 23.1.2011 sem je zase s přitelem neslavila a spíš sme byli v obdoví zase hádek a trápení. Nevím, kdy sme se dali pak dohromady, ale zase to u nás bylo tych 14 dní bez sebe pak zase spolu a pořad sme se takhle dávali dohromady.
V únoru sem zase udělala další špatnou věc, našla jsem si na seznamce kluka, který se do mě zamiloval a bojovál o mě a jednou jsem omilem té moji lásce poslala sms co měla byt proto kluka a bylo tam slovo broučku a pusa, tak že sem to zase zvorala nechala se nabalovat a to sem udělala víckrat a on kvůli mě hodně trpěl. Najednou se nám přehopli roky a mě bylo a je 16 a mu zase 18 let.
V březnu sme zas spolu nebyli a mě chtěl zpátky bejvalej (ten skterým sem měla před tou moji láskou úlet v tom srpnu a září 2009 a pak na ten podzim 2010 mě chtěl) ted sme se po druhé viděli, ale stejnak do 14 dní sem chtěla zase tu moji lásku zpátky.
V dubnu sme spolu začli zase chodit poslední dny v dubnu byli skvěli dělala jsem 28.4 na tu fotografku příjmačky a tam semnou šel on a po nich sme jeli na přehradu, udělali si den pro sebe, pozvál mě na oběd do restaurace. Prošli sme si přehradu a pak jeli k němu a koukali na dvd. Nádherný den to byl a na něho vzpominám a je mi stoho do breku.
V květnu sme spolu chodili do 13.5 "užasný" bylo že to byl 13 nactýho pátek a mi se rozešli (už po tým 13.5 nikdy nedali a nedáme dohromady) vše najednou skončilo. Byli sme total rozhadaní, on mě měl plné zuby, natrápil se kvůli mě dost a byl na mě často protivnej a ignorovál mě, ale i pak do konce května sme se vidívali a snažili se dat dohromady.
V červnu vše mezi námi skončilo a do mě se zamilovál jeden kluk je velmi chytrej, hodnej, milej, upřimnej, vtipnej a užasnej (tedkom můj přitel) a chtěl mě začal o mě bojovat. Najednou s moji láskou vše skončilo měl mě bloklou na icq a přestali sme si psát, ale v červenci 13 nactýho sem zase jela k němu, ale bylo to k ničemu i když sme skončili líbaním.
Nakonci července sem jela na dovolenou a s tým klukem ted už mím přitelem sem nechodila. Miloval mě a já se do něho taky zamilovala nebyla to láska jak k němu k té moji první lásce, ale i tak sem k němu citila lásku, ale nevěděla jsem koho chci a s kým chci byt.
V srpnu s tým klukem (přitelem) sem se vidívala a on ten o kom je tenhle příběh sme se už v srpnu neviděli, i když mě ještě na konci července na té dovolené napsál sms, že mě miluje a psali sme si sms, ale jen tak 3x do týdne.
Na začatku záři sem zjistila, že má holku (14 letá pubertačka, obyčejná holka, ani né hezká, ale je chytrá a slušná) přes net se do něho zamilovala, už v květnu a v nakonci srpna dosahla svého a začli spolu chodit a já se v září neudržela a s tým klukem (přitelem) byl konec toho že se nám risovál vztah, zničila jsem ho, zlomila mu srdce, ale prostě mě ta zpráva, že má on (ten o kterým je tenhle příběh) holku neudržela jsem se a chtěla ho zakaždou cenu zpátku, ale on mě už ne, i když sem k němu dojela aji na živo sme se hnusně pohádali, až se kvůli mě stou holkou rozešel. Řekl mě že mě nenavidí, ale věděla jsem že to je jenom ta zlost na mě, že mě miluje a dokažu mu to a dokazala za dalších 14 dních sme skončili líbaním a detaili vynechám a řekl mě že mě miluje aji sme se drželi za ruku loučili se polibkem, jak dřív a já byla v naději, že spolu zase budem, ale uteklo pár dnu a on se mi neozvál, přátele do mě začli hustit, že mě chce jenom do postele o to mu jde (což jsem zjistila, že jo to mě miluje, když se chce mazlit, když ho vzruším jinak mě nechce) a srál na mě. Já to nevydržela praskli mě nervy a napsala sem mu to zas sme se pohádali a já řekla, že už na něho se vyseru a dolezla za tým klukem, kterýmu sem zlomila srdce (přitelem). On mě odpustil a dál mi druhou šanci.
V říjnu 7 sem sním začla chodit a klape nám to do ted a doufám, že ještě dlouho bude. Tak že sme spolu krásný 2 měsíce, ale podvedla jsem ho ted už s bejvalím (s tým o kterým je tenhle příběh) prostě sme si psali, že mě miluje a já ho spolu sme flirtovali a že k němu dojedem a skončime v postely chtěla jsem to a myslela sama na sebe a na lásku ne na to že dělám něco opravdu špatnýho tak že sem k němu 25.10 jela a skončilo to jak sme chtěli a dál si občas napsali a zaflirtovali sme spolu. Ještě 17.11 mi napsál, že mě miluje když sem sním flirtovala, ale nebyla to pravda tak by se jinak nezachovál. Jinak sem zjistila 11.11, že chodí znova stou holkou, skterou byl v tom září než se snou kvůli mě rozešel.
Už jsem dál nemohla ignorovál moje články, jak ho miluju, ignorovál to jak to bude mezi námi dál, že to tak nepůjde, ignorovál mě a někdy mě ani neodpovidál, když sem psala njaký text z mího srdce, jak to citím a jak mi toho všeho je líto. Skončilo to tak, že sem ho 20.11 NAVŽDY STRATILA. Přitelovi sem řekla o té nevěře vzalo ho to, ubližila jsem mu, zklamala jeho důvěru, ale slibila jsem mu, že už to nikdy neudělám a dokazal mě odpustit pač ví že bych to bez něho nezvládla a že on mě nechce stratit. A té holce jsem všechno napsala o bejvalím (moji první opravdové lásce) jaký ve skutečnosti je, od jeho kámošky získala důkazi, že nabaluje každou a že chce prostě to jedno. A ona se sním rozešla v tom mě začal nenavidět, proto že mě prosíl at to nedělám, at jí to nepíšu, ale mě bylo ten den vše, už u prdele. Pak psál přitelovi, jak mi to mohl jen tak odpustit, ale přitel se nedál. A pak mě psala ještě moje bejvala kamarádka a ted jeho kámoška, že jsem děvka, že jsem jím to zničila a tak. Vůbec neví, kde je pravda, ale věří jenom mu a to mi je jedno. Ten si mě blokl na skype, icq a navždy mě smazal jeho poslední slova co mi napsál "sbohem pičo" tak jak chce.
Nechápu proč mi tohle dělal, nechápu nic. Byla jsem stracená často se k němu trápím. Nejhorší je, že neumím se odmilovat (pořad ho miluju, i když bych ho chtěla nenavidět za tu bolest, ale to já neumím). Přitel mi pomahá se vším, ale stejnak mi chybí. Nemůžu uvěřit, že je vše pryč budou Vánoce a minulí jsem sním prožila. Bolí mě to hrozně moc. Já ho viděla vždycky jako dokonalího kluka, ale on ve mě hledál chyby a nikdy mě neodpustíl a nezapomel na to špatný. Vždy sem ta špatná byla já.
A tak dopadla moje první láska, můj první vztah na skoro 2 roky. Moje pocity? zmatená, citím u sebe bolest a zlost, ale zamilovaná do přitele, ale mám strach, že něco zase poseru. Nechápu proč to tak dopadlo, kde se stala ta chyba... Je mi toho opravdu líto, chtěla bych vratit čas a napravit to, kdyby to tak šlo... už nikdy nebude já a on = my...
Tolik sme si rozuměli, tolik naše světy byli podobný, byl mi nejbliší osobou, známe se dokonale, víme osobě všechno, tolik sem si myslela, že je ten pravej, nikdy sem si tak s nikým nerozuměla, nikdy sem nikoho tolik nemilovala, nikdo nikdy pro mě tolik neznamenál... Je těžký po 2 a něco letech bez něho žít, byl celý můj život a ted je navždy pryč :'(

Minulost je a vždy bude a na blogu její skryté hrozně moc. V hlavě se mě honí otázka mám se vrátit zpátky nebo ne? Na to stejný se chci zeptat vás...

30. listopadu 2011 v 22:04 | Monulla |  >My Diary<
Skoro měsíc sem se neozvala čím to bude? Upřimně blog mě nebaví je to taková otrava myslet na to, že bych už měla jít na blog a napsat sem a oběhnout, nebaví mě to a njak se mi blog sprotivíl. Všichni mi řeknou, ale tak dej tomu čas blog tě zase začne bavit. Začne bavit? Opravdu, už ne prostě sem njak vyspěla a nestihám. Na základce vše bylo jinak měla jsem čas, bavíl mě blog, chodila jsem sem děsně ráda. Blog byl můj deníček mohla jsem tu napsat vše co sem právě měla na jazyku, vyzpovídat se, vydat ze sebe vše co mě trápí, i když se svěřuju na netě, kde jsou podvody a různý takoví věci, ale já blog brala jak svýho kamaráda a svoje affs, jako netoví přátele. Ráda jsem získavala nový affs, abych poznala zase někoho dalšího. Proč píšu v nadpisu o minulosti? Asi tak blog, jak už všichni víme mám od roku 2008 od února za 3 měsíce to budou 4 roky pokud dobře počitám teda. A je tu hodně v tých mích zápiskách bolestivé minulosti. Dala jsem do blogu věci, který jsou ted vzpomínkami. Největší vzpomínka bolestivá na minulost je ON neboli bejvalej. Moje první láska, kterou je blog můj deníček celý zasypaný, co jen dodat láska na 2 roky, bolestivá, neštastná, ale byla ta pravá. Skončilo to, už dávno, ale já si to nechtěla přiznat a tajně snila, že budem zase spolu nemohla jsem se ho vzdát a vysrat se na něho, nešlo to, trápila jsem se a byla na dně. Když sme si před měsícem psali byli sme, jak kamarádi, ale občas sme spolu flirtovali a pak další věci, který na blogu rozebírat nebudu. Jen tolik já mu naletěla, ale pro něho sem byla jenom panenka nic jinýho sem pro něho neznamenala. Před týdnem a něco sme si dali sbohem a napsál mě dost hnusný slova, který mě hrozně zasáhli. Proto ta minulost. Psát na blog, psát do deníčku, kde je minulost sním skoro každý článek je o něm. A tak skončila moje první láska. Ted mám přitele sme spolu necelý 2 měsíce už a klape nám to. Snažím se na bejvalího zapomenout a vážit si přitele, ale není zrovna lehký, zvlášt pro mě zapomenout na to vše s bejvalím přestat ho na netě hlídat, přestat si sním psát apd. Škola, co říct další téma na který je těžký něco napsat. Že jsem se spletla na maturitu nejspíš nemám, rupu z matiky, je toho na mě moc jsem pořad ve stresu. Nic nestihám opravdu není čas. Každý den dojedu dom kolem 5 až 6 hodiny a jsem unavená, ale musím se učit a samozřejmě tu je pak závislost na facebooku. Pátek večer, víkend taky není čas, každý den něco jsem v kuse pryč a většinou unavená, proto že ted potom všem njak spát nemůžu. Dneska to není žadný spisovatelký článek, ale shrnutí toho proč sem nechodím. Nevím, jak to bude dál s blogem. Nesmažu ho, nesmažu články je někdy pěkné si číst tu minulost i když někdy bolí. Možná po týmhle článků a vaších komentařích se vratím zpět a jednou týdně se aspon ozvu, ale nechci nic slibovat. Jsem ráda, že sem chodíte a navstěvujete stále můj blog, to mě velice těší... :)



Proplouvám životem...

31. října 2011 v 16:27 | Monulla |  >My Diary<
Podzimní prázdniny nám rychle utekli a je zase ten ošklivej večer po kterým nás čeká týdení mučení ve škole. Dneska se nám změníl čas, tak že sme si o hodinu prospali to je fajn, ale nemám ráda když se zimní čas mění na letní. Dneska ráno sem se probudila a v čase sem měla zmatek nevěděla kolik vůbec je ještě že se mi mobil změníl automaticky aji pc. Prázdniny sem stravila především přitelem tak že byli pro mě moc hezký a povedený, jenom krátký. Zmizeli tak rychle jak přišli. Děkuju všem za komentáře k fotografiim hrozně mě to potěšilo. Studuju sice obor fotograf, ale netvrdím vůbec bych si to netroufla trvrdit, že tymhle jsem profesionalka. Ne jsem pouhý amatér, blázen do focení, která to prostě miluje a šla jsem na ten obor stím, že jednou ze mě ten profesionál bude, ale to važně až za ty 3roky mám ještě kus cesty před sebou urazit, proto že se mi zdá že moje fotografie jsou nic moc takoví obyčejný. Včera sem koukala na facebook na jednu skupinu, kde se soutěži o nejhezčí fotku přírody a ty fotografie tam opravdu dokonalí a půlka snich měla o hodně víc lajku než ta moje. Já to beru tak, že se mám ještě hodně učit, že abych dosahla výsledku profesionálky není to o tom jenom něco vyfotit, ale taky do toho dat vlastní nápad a vytvořit njaký umělí zároven. To chci dokázat, ale nevím jestli se mi to pořadí. Svěřím se vám tu na blogu s tým, že to moc nezvladám hlavně matematiku mám sní velký problémi. Na základní škole sem mívala od 8 třídy 4 z matematiky. Na konci 8 třídy sem měla s tým velký problémi nezvládala jsem to a hrozilo, že mi učitelka z matematiky da 5 aji na to vysvědčení. Rodiče se začli snažit a každý rodičak za nou chodit a ona jím tenkrát řekla, že prostě některý nemají logiku a nemůžou za to a to je můj případ, že zavře oči a da mi tu 4, ale v 9 třídě jestli s tým nezačnu něco dělat nechá mě sedět na základce a nepustí mě dál. Tak sem od 9 třídy začla chodit na doučování a na tu 4 to dala, ale vydala jsem se na těžkou cestu, která pro mě je trochu nezvladatelná. Každý se jinak učí a ted si řeknete třeba, že jsem blbá nebo tak a já takoví lidi co by si to o mě řekli nemám ráda. Každý mu to nejde, každýmu to není dánno. Někdo se může učit pořad a nebo je od malička chytrej, ale já třeba nejsem njak chytrá a na učení sem upřimně docela na základce kašlala. Nebaví mě to, radši fotografu, tancuju, píšu povídky, čtu knížky, kreslím, vytvařím, cvičím či posiluju, vymyšlím různý nápady na to focení, ale prostě učení ne u toho nevydržím. Na základce mě čekalo nejtěžší rozhodnutí tenkrát v květnu. Měla sem zapisovej lístek s prvního kola na poštovní, kde by ze mě byla obyčejná poštačka, byl to obor s vyučením listem, ale bylo tam hodně matematiky, zeměpisu a nebavilo by mě to a já dělala příjmačky v prvním kole i na obor fotograf a to je obor z maturitou v Brně, někde to je ještě s vyučním listem, ale u nás už s maturitou, hlasí se tam hromadu děcek, mám tam třeba i spolužačku, která je z Jižních Čech z Tábora a je na škole v Brně kvůli oboru fotograf, je to obor který skoro všechny holky i někdy kluky baví. No příjmačky sem udělala těsně dělali se jenom z češtiny a angličtiny, ale zájem byl vysokej, že měli přednost s tým menším průměrem známek z vysvědčení. Tak že nepřijato, ale já to nevzdala chtěla si jít za snem a zkusit štěstí podala jsem si příhlašku na fotografa znova v druhým kole a to mi vyšlo tak tak brali 13 a já byla 11 takže velký štěstí, řekla jsem si že se na mě neusmálo jen tak, ale bála jsem se věděla jsem že na maturitu nejsem silná a že nevím jestli na nu mám z matiky sem málem propadla, z fyziky sem měla 4 taky a jinak njaký 3. Bylo to opravdu těžký rozhodování, ale rodina, přátele všichni mě podporovali v tom at zkusím fotografa, že na maturitu mám a hlavně viděli to, že mám na fotografování skrytý talent. Tak že ano riskla jsem to byl to dobrý pocit, že budu dělat to co mě baví a čemu bych se chtěla věnovat v životě, ale ted mi dochazijou síli bojovat. Upřimně ze všeho jsem šla dolů, učím se na chemiu hodinu a stejnak dostanu z testu 4, matematika moje vyslední známka za ty 2měsíce je 5, už aji čeština která mi šla vyslední známka 4. Odborný předměty jsou akorat v pohodě, ale taky je tam hodně naučení to není jenom o fotografování, ale učíme se ted třeba v optice počítaní se sinusem. Střední škola, už není leharo jak základka, opravdu se snažte na základce, i když u mě to bylo štěstí, že taková trojkařka až čtyřkařka se dostala na fotografa z maturitou jediný obor fotograf v Brně a jedna třída a hlasí se tam na ten obor na první kolo tak kolem 150 děcek a berou 30. Proto jsem ten můj článek nazvala proplouvám životem, už mi to tak přijde, že tak tak přeživám, ale dodám že dneska nám řikala výslednou známku z matematiky a nás bylo 8 holek, co nám řekla 5 a to jsou některý holky, co mělí na základkách 3 z matematiky a to sme ted ty 2měsíce opakovali učivo základky. Sranda to vůbec není a hrozně se bojím. Dneska sme třeba psali na převody asi tak 2hodiny sem se na to připravovala ne včera, ale už dřív pač sme to měli psát minulí týden. Snažila jsem se tomu porotumět. S přítelem sme to u mě doma dělali 2x sice sme tomu nevěnovali hodinu, ale snažíl se mě to vysvětlit. Včera přes facebook mi sepsál všechny jednotky, jak to jde po sobě a já si to zapamatovala, zkoušela si doma příklady, v 11večer když sem nemohla usnout tak sem na mobilu si našli převody a zkoušela si to a zkoušela jestli vím proč to tak je no myslela jsem, že to na tu 4 dám. Píšem dneska písemku stoho a z 12příkladů 1 nebo 2 dobře hrůza jsem stoho tak na prášky. Můžem se nechat vyzkoušet na opravu, ale když mě to opravdu nejde a když mě před tabulou ústní zkoušení dělá zle tak to radši nedělám. Nerada chodím k tabuli zvlášt v matice. Ježiš, píšu tu článek o moji škole, jak malá holka to tady vypisuju, ale prostě beru blog, jako svýho kamaráda, kde si můžu postěžovat a říct svoje problémi. Samozřejmě bych tu nerozebirala svoje osobní o rodině, přátelích a tak to ne, ale o tady té školy sem rozebrat prostě musela, proto že jsem stoho neštastná a mirně na prášky. Zítra máme praxi tak že jeden den kdy se učit nemusím a na praxi se vždy hrozně těším. Mám ju ráda, proto že mě to opravdu baví jenom mám hroznou mistovou, už jsme si ve škole stěžovali to opravdu já s Photoshopem dělat neumím, na pc ho nemám, proto že mám blbí pc co by to njak neustál mám málo RAM tak aji fotografie z fotaku tu nemůžu upravovat zaseká mi to vždy net a všechno děsný a v praxi ona nám vše na rychlo ukáže pak si odejde a rajdte si. Sme tam 2měsíce a ona nás bere jak kdyby sme tam byli rok a věděli co jak máme udělat, ale je to tam fajn zase. Článek zabraný o škole asi sem to potřebovala a ted sem vrazím njakou fotečku.

Ten můj hafan :D tady se tvaří ale on se nechce nikdy nechat vyfotit :D


Říká se že risk je zist, tak proč neriskovat :)

26. října 2011 v 21:09 | Monulla |  >My Diary<
Jen tak očkem pozoruju ubíhají dny, jak tak krásně ubíhájí a plynou dál a dál a nikdy se nezastaví všechno uteče někdy třeba ve škole se nám zdá pomale a někdy když chvíle trávite s njakou osobou a přejete aby to nikdy neuteklo stejnak to uteče hrozně rychle. Nastali podzimní prázdniny a já jsem štastná, že se konečně vyspím celý týdny pro mě jsou hodně naročný snažím se trávit časy s přitelem, přátelami, ale take učit se. Tedkom si aspon odpočinu a chci aspon jeden den relaxovat, ale musím fotit. Podzim je zbarevenej do svých nádherných barev a je ve svým plným živlu. Listy stromů jsou pěkně žlutý, červený a padají na zem, když ten studený vítr zafouká. Opravdu miluju podzim a takoví počasí. Procházet se v takovím počasí a takovím ročním období v parku je nádherný ty stromy, to listi, ten vítr a pro mě je to nejlepší na fotografování, proto že i na té fotce to pozoruju jako krásnou fotografii, ale zima už je skoro za dveřima a zachvílu tu bude. Nemám ráda zimu prostě ne, všechny ostatní roční období ano, ale zimu nemám ráda i když dokaže vykouzlit svoje zasněžená krajina je užasná a ten pohled miluju. Zasněžené cesty, když se chumeli, Vánoce a vše co k Vánocům patří, ale na zimu bohužel mám ten pohled zima, mrznutí venku, kalamity, zácpy, staní pár hodin v autobusu, zmrzle nohy a ruky, nemoce, takhle já bohužel vnimám zimu, proto že ze sánkování, bobování sem vyrostla a zimní sporty žadný nedělám ani mě nelakaj tak že takhle prostě vidím zimu. Byla bych ráda, kdyby si ještě zima počkala. Poslední dny je docela vše v pořádků, ale strach a obavy mám pořad. Za 2měsíce a půl mám 17 let je k neuvěření, jak ten čas rychle utekl. Pamatuju si zážitky z dětství a přála bych se je vrátit, ale bohužel to už nepůjde, už jenom budu stárnout a stárnout. Myslím, že sem se za ten rok změnila a to jsem 4 měsíce venku ze základní školy a změnila jsem se, doufám že k lepšímu, poznala uplně suproví lidi a to jsem se tak bála. Jsem za to ráda... :)
to moje kotě Kulíšek se nechalo hezky vyfotit :)


I 1 sekunda nám může změnit život...

20. října 2011 v 19:54 | Monulla |  >My Diary<
Dneska bych se nejradši neznala moje nálada je jako další dny taková smíchaná a stejně tak jsou moje pocity. Někdy mě u srdíčka hřeje a jindy se mi zdá že ho mám zmrlí. Občas bych si to přála nic necitit hold to nejde bez srdce člověk nežije. Venku je nádherný podzimní počasí v plné parádě tak jak ho já miluju a mě nezbyvá nic jinýho než ho fotit. Vyfotit ho tak jak ho nakreslíl sám máliř, který vzál paletu a smíchál všechny barvy dohromady. Nejhezčí zbarvení je ovšem červený, listy červený jsou nádherný. Každý den kračím v té zimě, každý den vnimám přírodu jako část nečeho na čím žíjem, něčeho co vytvořila sama příroda tu krásu je hezký otevřit oči a divat se zasněně na ten pohled krajiny. Školní dny mě lezou krkem jsou to starosti a učení na hlavu je těžký to zvládat zvlášt když krom pár osob si přijdu tak sama. Přijdu si tak jiná jak ostatní, přijdu si tak divná jen málo lidi ví co ve mě ve skutečnosti je. Jenom málo lidi mě chce napřed poznat než mě odsoudí. Sama bloudím školníma dnyma, mlčky přeživám každou sekundu a nikdy se kolektivu neotevřu. Jsem prostě jiná jak ostatní a jsem jaká jsem a to bohužel nikdy nezměním. Můj život mi ubihá pomale pod rukama a já nejsem schopná a připravená ho vzít do svých rukou, kdyby bylo vše tak jednoduchý, ale pocit že ten život nezvladám, že nemám na maturitu, že nemám na to abych se naučila žít bez bejvalího ve mě stoupá. Je toho tolik, že nevím ani kde začít, už ten začatek je pro mě těžkej. Přála bych si byt neviditelná, aby mě nikdo neviděl, abych mohla žít život, ale mezi lidima byt neviditelná, proměnit se v nic, který nikdo neuvidí. Napsat na blog njaký ten sloh je opravdu těžký, zvlášt pro mě, ale blog je pro mě něco co sem můžu složit svoje pocity a emoce. Je to místo kam píšu, když mi je nejhůř a vždy se mě uleví. Je pro mě jak hojící lék proti bolesti, proto že vaše komentáře mi dodávají sílu, že nepíšu blbosti a že ve mě něco je, co by dokazalo napsat článek jak spisovatelky, ale nevěřím ani sama sobě. Stracím víru, proto že když si v něčem věřím stejnak ta poslední rožla svíčka, ten plamínek naděje se vždy sfoukne a já zase blbosti bez svědomí a ztracím se pomale v pozadí. Dělám to co mě opravdu baví a za to jsem ráda, to mě těžší a to miluju. Fotografování je věc co mi zažene smutek, co mi umíví vykouzlit úsměv na tváří, co mi pomáhá nemyslet na špatný věci a co mi dodavá špetku svědomí, že ze mě jednou něco bude. V dnešní večeru sem se trochu rozepsala aspon něco, když sem se nedokázala ozvat za celý týden. Bohužel dochazí mi slovat a tak tenhle článek mích vypadkovích myšlenek a pocitu ukončuju.

Sem fotila :) Kamarádka s jejím přitelem ta se mě líbí povedla se :)

Btw: Chtěli by ste sem všechny fotky co sem fotila? :)

Vidět svět barevně není skutečnost, ale vidět svět černě je moc pesimistický, tak proč se na něj nedivat s obou pohledu :)

14. října 2011 v 19:49 | Monulla |  >My Diary<
Barevný svět ten bych chtěla mít hold to nejde, proto že je občas dost smutný tak zvaně černý, ale nesmíme se na něj dívat moc barevně, proto že nás to potom při hrozným okamžiku stahne moc důle a není to skutečnost, proto že lidi jsou svině a svět je jenom o penězích, vzhledu a u kluků o tom jednom někdy, ale černě je zase moc pesimistický vidění a to zase nemůžem tak brát, máme brát život s úsměvem i když to bolí. Já ani nevím jestli jsem pesimistka nebo optimistka s obou dvou něco mám. Dokažů brát život s úsměvem a smát se na svět, ale jak mile se něco posere dokažu se uzavřít do sebe a byt taková smutná duše, proto si myslím že by sme měli se na život dívat s obou dvou pohledu nebrat ho ani njak važně, ale brát ho trochu pozitivně. Nikdy tak zlé, aby nemohlo byt ještě hůř, když mám řeči o tom jak už nechci žít kvůli lásce a bolesti tak si uvědomím, že mám přátele, rodinu, střechu nad hlavou, školu obor dobrej, kterej mě baví a může byt ještě hůř. Třeba lidi na vozíčku to musí byt něco. Nemoc si zatancovat, proběhnout se, chodit to je teprv život tvdej a drsnej, který si ty lidi nezaslouží nikdo si to nezaslouží, proto že každý sme njáci a každý má svoje chyby. Včera sem měla večer takovou smutnou náladu, proto že sem musela napsat bejvalímu jestli mě miluje nebo mě jenom využíl celý září využivál a odepsál, že mě miluje, ale spolu byt nemůžem. Potřebovala sem se ten den vybrečet a pak sem se vyspovídala kamarádce a hned se mi ulovilo, ale vybrečet sem se prostě musela. Přišlo mě k neuvěření, co se všechno stalo za 2 roky a jak se můj život změníl, ale myslím že z velké části se změníl k lepšímu venku ze základky, poznala jsem uplně skvělí lidi, nový zážitky o kterých sem minulí rok neměla ani poněti, ale střední není žadná hračka je hrozně namahavá musím se učit, snažit a bojovat. Včera mě přišlo, že na maturitu nemám, že toho je na mě moc, ale došla jsem na to když se budu snažit a něco proto dělat a hodně zaberu, že to půjde. Svět sám o sobě má krásný barvy, ale mi lidi ho někdy kazíme svými hříchami ani si to neuvědomujem tolik kradeži, tolik falešných lidi je, tolik vražd a tolik toho špatnýho, že mi ten svět můžem ovlivnit a můžem se snažit o to byt jiní než ostatní a žít pozitivně a dbát na svět...

Autor fotografie: Jan Saudek
Český nejznamější fotograf, fotíl převažně akty jeho fotky ve mě vytvařejí velký dojem a respekt, proto že pro mě to je velmi skvělí umělce a jeho život, fotografie mě zaujali...

Btw: Článek o Jana Saudkovi s jeho fotografiemi ano nebo ne?

Mezi nebem a zemi

9. října 2011 v 19:50 | Monulla |  >My Diary<
Toulala jsem se takhle jeden večer venku bylo už hodně pozdě a přemyšlela jsem. Každý člověk má njaký osud a jaký mám já? V hlavě mě napadlo tolik myšlenek. Najednou sem před sebou viděla anděla vzánešel se nademnou a já se ho zeptala, kde se tu vzál. Odpověd, že on je můj anděl stražný, že on mě hlidá a vy odpovědi na všechny otázky. Nemohla jsem uvěřit, co jsem právě slyšela. Pověděl mě, že moje cesta teprv začala a bude dost trnitá a zmizel. Chtěla sem se ho zeptat na detail, ale on nikde. Uvědomila jsem si, že si tu mluvím spíš sama pro sebe jak njaký blázen. Kračela jsem opuštěnou ulici a přemyšlela nad tým, co se mi ten večer stalo, co to bylo. Došla jsem k závěru, že to byl jenom přelud z moji fantazie, ale pořad mě to vrtalo v hlavě. Moje cesta teprv začla, ale ta už začla přece před 16lety, kdy sem došla na svět, tak proč až ted. Co má semnou můj osud v plánu. Trnitá vždyt takovou jsem tu cestu měla pořad. Zamyšlená jsem nevěděla, kam šlapu. Sedla jsem si na lavku a zasněla jsem se. Viděla jsem sebe jako pěknou, štastnou dívku s hodným klukem mím princem. Viděla jsem svůj život, jak by měl vypadat za 10let, ale je to jenom snění, který klame, proto že realita je vždy jiná. Tu mi na cestu posvítila hvězda. Krásně zařila a byla tak kouzelná na rozdíl od všech. Pověděla jsem jí at mě doprovodí dom a po cestě mě ochranuje a ona stále šla semnou a svítila mi na cestu. Jaký to může byt tam nahoře? Jen tak si svitit. Dívat se na zem. Dívat se na lidi, ale nemoc snima snášet tu lidskou radost, ten lidský smutek, jen se tak z výšky dívat na tyhle věci a nemoc žít, ale stejnak sem si přala v tu chvíly byt ta hvězda dívat se sté výšky na lidi a dobrým, smutným duším svitit na cestu životem, ale jsem ráda za to že jsem člověk, že žiju, že sem poznala všechny lidský části jako je radost a smutek. Jsem ráda za to kde jsem a ničeho nelituju. Život mi moc nepřál, ale připravíl mi do cesty i štastný okamžiky, i když se často pohybuju mezi nebem a zemi. Kdyby exzistovali nad přirozený postavy beru vílu, chtěla bych se tak toulat lesem mít na sobě tenký šaty a zářit a tancovat po lese, ale zase bych nic necitila a nepozla lásku, ale ani bolest. Bolest ale k lásce patří. Mám svoje tajný přání v který doufám a věřím že se jednou splní a že by se na mě to štěstí usmálo, no měla bych to zaklepat. Hlavní je nepřestavat věřit a doufat, třeba jednou se to splní to počem toužíme nejíc. Přece nic není nemožný, jen chtít. :)

Fotka ukradnutá s deviantart.com líbí se mi je podzimní a taková smutná, parádní...

Plameny vášně - 1díl

8. října 2011 v 21:56 | Monulla |  My story
Stál tak blísko mě. Jeho oči přimo prolítli skrz mě. Mě si ani nevšiml jen já toužila citit jeho dotek aspon na okamžik se ho dotknout. Na okamžik mu projet rukou celý tělo. Citit to tělesný teplo a dívat se mu do jeho překrasných oči. Citila sem se jak socha jenom sem se zadivala do něho. Moje oči byli jenom na něm. Proč žijem každý v jiným světě? Přitom sme tak stejní...

Nikdy sem si nemyslela, že bych něco takovího poznala. Nikdy sem si nemyslela, že to bude zrovna ten nejoblibenější kluk a já jenom taková šedá myška. Byvali sme jako malí přátele, ale to bylo pryč. Tolik holek se kolem něho motá. Nemám nejmenší šanci se k němu dostat. Až jeden den se stalo. Ten den sem měla všeho dost chtěla jsem dom a lehnout si se sluchátkama v uších. Byla jsem jako obvikle myšlenkami jinde. Zasněna do nereálnýho světa a pohybovala jsem se mezi nebem a zemi. Když sem pospíchala na autobus hrnul se na mě navál lidi s přechodu a jeden hnusnej kluk do mě žduchl a shodíl mě na zem. Neřekl ani nic bolela mě celá noha a nemohla sem ani stoupnout v tom se oběvíl ON. Podál mi ruku a řekl jestli jsem v pohodě, když mě zvedl zahleděli sme se do oči. Já ucitila pocit bezpečí, objalo mě tělesné teplo a nemohla jsem jeho ruku pustit ani on nic neřekl. Jenom mě odhrnul pramínek vlasů z očí. Mlčeli jsme a jen se na sebe dívali. Najednou z ničeho nic se vyřitila nádherná blondýnka kračicí přimo k nám. Došla k nám a hned ho objala a začla se na něho věšat, ale on stejnak oči měl na mě, až teda potom že nic. Nic mi neřekl jenom mi řekl obyčejný ahoj. Ahoj? Potom co se stalo? Projel mě po tým slovu jinej pocit tentokrát pocit chladna a bolesti. Stalo se tam něco, citila jsem víc, ale co on pro něho jsem jenom šedá myška, kterou zvedl ze země proto že jsem tak nešikovná. Ten večer moje myšlenky naštvaný na sebe, že jsem tak pitomá a myslela si, že by se stalo víc, ale pletla jsem se. Druhý den jsem se procházela s mím hafanem po parku a on tam zrovna procházel. Narazili jsme na sebe a usmali se. Zeptál se jestli se mě jestli se nemůže připojít a já mu odpověděla, že ano. Taky jsem se dozvěděla, že stou holkou nechodí jenom po něm jede, jinak oní zájem nemá. Celou cestu sme si vykladali. Rozuměli si a tolik se nasmáli. Zašlo slunko, město utichlo a na nebe vyšel měsíc a první hvězdy. Bylo to tak krásný, ale to jsem ještě netušila co se bude dít. Naklonil se ke mě a pošeptál mě do ucha, že se mu líbím. Začal mě jemně líbat na krku a já v sobě ucitila tolik vášně. Začli sme se líbat. Jeho rty byli tak sladké, jak med. Jeho tělo bylo, jako ten nejhezčí květ. Zajel mě mezi stehna a já pocitila jeho jemné mrazivé doteky, ale uvnitře mě bylo teplo. Zapoměla sem na celý svět a nechala se unýst vášní. Vzál mě k němu dom a přimo do jeho postele. Citila jsem se jak v ráji. Ze zasnění v autobuse, že by se něco takovího mohlo stát sem sním stravila noc. Pořad mě hladíl po celým těle a dotýkal se mě. Nikdy sem nezažila nic hezčího. Pohybovala jsem se přimo v nebi. Vypukla mezi námi vášen. Vášen, které žadný z nás dvou nedokazál odolat. Zavřela oči, vypla mysl a uživala jsi to co se právě dělo. Žila jsem tu noc jenom pro něho. Nakonec jsem sním stravila nádhernou noc. Splnílo se mi to po čím sem celé dny snila, ale jak to bude dál? Miluju mě vůbec? nebo jsem pro něho pořad jen ta šedá, hnusná myška? ...

POKRAČOVÁNÍ PŘIŠTĚ

Kiss Me - Kiss Me, KissmeFotka ukradnutá z pimpmyspace.org

Život bez elektřiny v dnešní době? To opravdu nejde bez té se už neobejdem...

8. října 2011 v 13:03 | Monulla |  Téma týdne ...
Za davných času elektřinu lidé nepotřebovali, nevěděli co to je. Svítilo se petrolejem a svíčkami. Jezdilo se na koních a v kočarách a žilo se uplně jinak než v dnešní době. Aspon nebylo tolik krádeži a tolik špatných lidi. Lidé nevěděli co to je televize, počítač, co to je si vařit na plotně. Technika šla dopředu a my za to můžeme byt rádi. V dnešní době bez elektřiny se opravdu nedá. Nedokažu si to přectavit je to nemožné, ale lidé v té době byli pořad venku na vesnicích pracovali na poli a ve městech na trhách a doma nebyli. Kdybych chtěla se podivat do minulosti brala bych ténhle pohled se vrátit tam kde nebyla elektřina a zkusit si v té době žít aspon den. Určitě by se mě začlo po elektřině stýskat ještě že to je z cela nemožné vrátit se do minulosti. Lidé jsou vynalezaví a snažijou se rozvijet techniku k upředu. Vemte si televizu byla černobilá napřad, chodili v ní programi uplně k ničemu v dnešní době by nás nebavili. Postupně to šlo dopředu, až to došlo že v dnešní době někteří lidé ani televizu nemusí mít vždyt všechno je na internetě tu se da najít uplně všechno. Bez elektřiny by sme si ani jídlo neohřili, sme si ani nerožli, sme si ani nenavařili. Vemte kolik věci co mají elektřinu využiváme za den toho je hodně zvlášt my holky ty naše fény, žehličky, kulmy. Žít v minulosti nebylo by to špatný byt bez elekřiny. To bylo aspon mín lidi se špatným zrakem, se špatnýma zádama, ale zase lekářka pomoc nebyla zas tak na úrovni jak v dnešní době a vládla chudoba, ale svět je čín dál horší a bude to ještě horší. Lidé jsou svině nejde nikomu věřit a v té době bylo mín kriminality a byla to uplně jiná doba než dneska. Později byla elektřina pro lidi pořad vzácná a pro nás to je věc, kterou vyživáme stále bez které by sme se neobešli. Elektřinu taky využíváme v různých podobách jako jsou elektrárny jaderné, tepelné, vodná atd. Měli by sme byt rádi za to v jaké době žijeme a že netrpíme chudobou a máme elektřinu... :)

Soubor:František-Křižík-monument.jpg
Fotka ukradnutá s wikipedia
Pomník na památku Frantíška Křižika, který vynálezl oblokovou lampuse samočinnou regulací a zdokonalíl elektrické tramvaje a mnoho dalších zařízení a tuto fotku sem davám na jeho počest.

Je někdy dobrý říct STOP a už dost ;) ...aneb článek který nemá konce :P ...

7. října 2011 v 18:58 | Monulla |  >My Diary<
Zdravím vás, konečně volno a čas na napsaní na blog. Se mi dneska chce, když sem sem skoro týden nic nepsala. Týdny se přehubuju a já licu pořad nahoru a dolů. Chvílu jsem nahoře a vzápěti důle. Ne nadarmo se řiká, že život je jak na horské dráze je to tak. Podivuhodný školní týden se zmateným koncem není copak lepší název na to o čem chci blogu povykládat. Ze dne na den se uplně změnilo počasí. S počasí který připominalo poslední dny léta se nám přehoplo na dny kdy nám přijde, že se ta zima blíží vždyt aji na horách už hned sněžilo. O čem povídat? Celej školní týden bylo jedno velké kolo učení, který nikdy nekončí v životě se pořad něčemu novému učíme aji chyby nás učí, kde v životě chybujem nejvíc. Celý týden sem se držela snažila se nezanedbat školu a ležet v sešitech, ale i sem se snažila věnovat přátelům a byt na netu. Dnešní ráno bylo pro mě velmi zmatený. Nevěděla sem co na sebe a lítala sem a tam. Myslela na to, že se musím teple oblíct tak nakonec svolila svetr jako tričko s dlouhým a na to tenkou bundu, i když nakonec stejnak většina děcek měla jenom mikinu a já se tak snažila oblíct, ale vyplatilo se mi to večer už byla zima, když sem jela dom. Byla mě zima aji v tom. Ráno vylezu před barák a hledám šalinkartu a deštník a šalinkarta nikde, tak sem se otočila a valila zpátky dom. Hledala ju a nikde tak sem si vytahla peníze, až nakonec sem došla na to že sem ju celou dobu měla v kapsi u bundy. Venku po ránu kapalo a byla tma. Je hezký do škole vychazet za tmy a venku nikde nikde a jen tak poprchává krásný. Ještě že nebyl zas tak narvanej autobus. Ve školy hned první hodina chemie modlila jsem se at mě nevyzkouší a stalo se to že mě vyzkoušela poprvé na střední byt zkoušená a uplně sem s obrněla ještě po ránu a při mím štěstím sem chemii včera jenom prolistovala a učila se optiku, kterou sme měli psát. Uplně sem stratila pojem o tom co mám řikat, jak kdyby se mi to z hlavy vykouřilo. Ptala se mě na takoví otázky, co jsou to izotopy pak co je to atom a já byla jak tvrdý Y, kdyby to bylo písemně to víte že něco složím aspon co je to atom o tým vím hodně, ale před tabulou mě to ustní nedělá dobře. Celá roztřepaná jsem byla a tak řekla, že mě nebude trápit a vrazila mě pětku - moje první známka z chemie. Ještě že za týden stoho píšem test tak že se musím pořadně naučit a opravit aspon na tu 2 nebo 3. Měla sem potom na sebe hroznej vztek, že sem to tak zrovala takoví jednoduchý věci jsem tak pitomá a při mím štěstí se mi stalo, že sem tahala z krku palestinu a ted se mi zahákla o řetízek tak jsem tahala, až se řetízek roztrhl. Na krku sem ho měla od Vánoc spávala sním, sprchovala se sním a na nic ho nezdělavala. Ted si bez něho přijdu, jak kdybych na něco zapoměla a pořad si chytám na krk a on tam není. Jen že je to řetízek od bejvalího. Jo sním je skoro 2roky příběh o první lásce, o první zamilovanosti a vztahu, který uvadl. Taky je to příběh plný bolesti a zklámání. Na štěstí je tu kluk, kterýho mám ráda už od června a chci byt sním. Dnešek sním byl moc krásnej sem sním opravdu štastná a jde na nás žeprej poznat, že sme do sebe blázni. Tak vidíte u mě to je perfektně udělaný jednou nahoře, po druhé důle. O víkendu bych chtěla zase fotit, ale počasí no nevím. Hezký téma týdne je, že bych něco vytukala do klávese o něm. Každopadně vám přeju hezký, pohodoví víkend... :)
Btw: fotku sem fotila ještě v září na digitalní fotak, takovej můj nápad s tým srdíčkem :)


Kam dál