Moje emoce

Potkala jsem anděla smrti

1. července 2011 v 22:14 | Monulla
Dneska sem potkala černýho anděla. Stál na břehu řeky, která byla velmi prudká a přemyšlel jestli skočit. Potkala sem anděla smrti, plačicího. Slzy se mu kouleli po temné šedé tváři a stekali na břeh, ale nebyli to obyčejné slzy člověka, ale byli to krvavé slzy, zářili růdě, když sem se ho zeptala proč pláče, odpověděl že má poslání. To poslání bylo byt jeden den a poslední s člověkem, kterýho měl potom převíst přes řeku smrti na druhý břeh. Nevěděl, jaký je lidský život krutý a bolesti. Bylo mu stoho všeho smutno. Byl zoufalí, nemohl svůj smutek, který se prodirál na povrch ani schovat za svými černými křídly, proto takhle stál na kraji břehu řeky a přemyšlel jestli skočí nemohl sníst tu krutost života. Dál sem ho chytla za ruku, byl studený, jako led nebo ledová socha. Pohledla jsem na jeho mrtvolný oči a zeptala se jestli smrt je vysvobození. Odpověl, že když žiju ve světě lidi tak ano. Oba sme u tichli a já citila na co právě myslí, jako njaký film se mi před očima začli probihát lidský okamžiky hněv, bolest, utrpení, smutek, závist, zloba, nenávist, už ani sama sem mu nemohla povědět, že není krutý tak jak se zdá, proto že sama sem tomu nevěřila. On musel snést tohle všechno musel neměl jinou cestu. Topil se ve vlastních pocitech. Podívala sem se mu do tváře a dlaní utřela jeho krváve slzy a řekla mu že i přesto všechno chci dál žít, že krom těch bolestivích vzpomínek mám i krásný hřejiví pocit a těch bylo víc. Anděl se znova rozplakal a řekl mi, že to je právě ten důvod co ho trápí, že ten člověk z jeho poslaní sem já...

Je lepší snít než žít?

17. února 2011 v 21:36 | Monulla
ich ^^
Říkala jsem si, že už se radši nebudu vznášet v oblacích, pač dopady na zem bývají hodně bolestivé, ale ted jsem znova na pochybách. Copak není lepší si jen tak poslouchat hudbu, přemýšlet nad tím, jaké by to bylo kdyby... a snít o věcech možných i nemožných? Nebo večer usínat s hezkými představami v hlavě? Proč si ty sny kazit realitou? Proto se zase uzavírám do svého světa, kde si žiju svůj život, jak toužím já. Chci před tou realitou utéct, vím, že to nejde, vím, že sny se neplní, ale i přesto doufám. Někdy je lepší snít než žít, když život není vždy úplně takový, jako bychom si představovali. A já musím dát životu, alespon v mysli trochu více růžové barvy, protože jinak bych ty překážky a trápení v životě neunesla...

Kousek nebe

28. října 2010 v 21:01 | Monulla
ichh
Vítr mi moje světlé hnědé vlasy nahrnul do obličeje. Jeden pramínek mě zašimrál v nose. Chtělo se mi kýchnout ae nemohla sem. V rukou sem držela kousek nebe. Kousek čeho že? kousek naděje maličké naděje, kousek křehkýho života,  kousek zařivého světla svitíci mi na cestu ve tmě. Pod nohama mám zdánlivě pevnou zem a v duši nepořádek a na srci jízvičky a v ruce kousek nebe. Co s tím dokažu udělat? Budu to chránit, o pečovavat to a zachovat v srdíčku.
 Pak třeba poroste ten kousek naděje. Poroste ta naděje ten kousek nebe co držím v ruce. Je to jediný co mě zbylo doufat, doufat v to že ta naděje opravdu poroste. 
Pukla skála a zní vyletl černý motýl a usadíl se v mojím srdci a nehodlá, už odletět je ve mě navždy, ve mě v té jedné smutné dívky.  
Doufám v slzách že ten kousek nebe bude trochu větší aspon ta naděje bude větší zbylo mi jenom doufat ...   

Běžím v dešti na louce

26. září 2010 v 21:16 | Monulla
ichhh
Stojím bosa na louce. Šaty mi vane a vlasy na naší vítr. Z bilého nebe na mě padá déšt. Začnu utíkat. On nechce nechat jediný vlásek na mé hlavě suchý, jedinou nitku na mých šatech.
Kapky mi lehce stýkají po tváři, jako by mi tekli, ale je to jenom zdání.
Citím se volná jako pták, lehce se vznaším nad zemi a běžím dál po mokré trávě, mám pocit, že můžu létat a chybí mi jen andělský křídla, díky kterým bych mohla vzlétnout až k oblakům.       

Připadnu si, jak kdybych chodila bosíma nohama po trnách od růže :/

8. září 2010 v 19:58 | Monulla
ich ^^^^
Ano, máme tu další můj emocionalní zamyšlující článek ...
Dnešek den debil ve škole v poho, ae pak to začlo :/ dost velká hádka s matkou. Pak ten můj sním sem se pohadala a vypadolo to dost blbě :(( celý se nýš vztah za poslední dny zhroutíl málem mě opustíl a pak je tu ještě něco a další věci co na blogu zminovat nebudu.
Tak mám prostě náladu depresivnější tak snad něco vymyslím hezkýho.

Nesnaším svět, nesnaqším svůj život připadnu si děsně na nic pravě ted čumím do moji oranžové zdi polepených plakatu mích oblibených hvězd a přemyšlím, co se vlastně zase stalo a jestli je mi souzeno byt štastná a mít štěstí přijde mi, že poslední dny je vše na hovno, přijdu si strašně zbytečná a napadaj mě různý věci i šilený. Třeba, jaký  by to bylo kdybych tu nebyla. ON mě tu drží nad vodou, ae vždyt sem ho málem stratila vždyt neví jestli ke mě něco cití apd. kde jsou ty ostatní, kterým sem poradila a pomohla. Přijdu si občas děsně sama, ted když mi někdo napíše co se děje pošlu ho někam nemám na takoví náladu a čas je to moe věc. Když sem se pohadala s tým mím začala sem se celá třepat, začli mě tyct slzy a začlo mě děsně bolest srdíčko. Nejradši, bych nedychala a nežila. Nejradši byvh se proměnila třeba ve vítr a od fičela někam pryč daleko odtud a sem do moji reality se nikdy nevratila. Bojím se toho co mě čeká dál a nemine je vše poslední dobou tak vzhůru nohama a tak divný vše se začiná hroutit a já nevím jestli na to mám, abych tohle zvládne a čelila ve škeré bolesti. Ano, byla sem tak 3měsíce dost nahoře a ted sem klesla zase důle sama samotná a mám strach a bojím se, už všeho, ae na druhou stranu sem připravená na hodně věci, už jen málo věci mě nůže překvapit, ae prostě si přijdu jak tělo bez duše s hlavou pomotanou a srdíčkem, který mi krvací a tuze moc bolí připadám si, jak kdybych chodila bosima nohama po trnách růže a věř te mi není to zrovna krásný pocit ...      

    
Prostě jenom ona její písně mě mluví z duše
při jejích písnich citím fakt ty emoce hněv, bolest, smích, strach, štěstí
Evanescence jako zpěvačky si moc važím je zaroven moji nej umělkyni a zpěvačkou
její písně zbožnuju ♥_♥


Jsem jen zbloudělá duše co hledá světlo v tunelu ^^

4. září 2010 v 19:04 | Monulla
ich
Každý den přemyšlím o tom jaký to bude za pár let, jaká asi budu.
Začinám vyspivat stavá se ze mě velká dívka a né děcko.
Jsem Teenagerka co jsi ráda uživá život a má svůj styl a svoe názory. 
Chtěla bych žít non stop, ae nejde to život je těžkej a lidi jsou čindál větší svině.
V tomhle světě jde těžko někomu věřit a bojím se, že to jednou všechno nezvládnu.
Copak můžou žít ryby bez vody a rostliny bez kořene?Ne, nemůžou a já se bojím že zachvílu dopadnu jak oni. Život je fakt těžkej si ted přectav te, že se zrovna ted někdo narodíl a někdo zároven zemřel. Ano, i tohle je náš účel narodili sme se, aby sme prožili svůj život a pak umřit a dát život někomu jinému. Já sem jenom zbloudělá duše co hledá světlo v tunelu, ae co když ho nenajdu co potom?Co když to světlo nikdy neuvidím, co když nenajdu nikdy cestu ven. Co potom nejradši bych se proměnila třeba ve vlaštovku a litala po nebi a byla volná konečně jako pták bez všech starosti. Život je o kladných i zaporných věcech někdo je štastný, ae najednou za měsíc klesne, až dolů ani neví jak se to mohlo stát. Já toužím po nejlepší kámošce a po lásce. Lásku od toho mího mám, ae byla sem děsná nebrala na něho ohledy a ted za to pikám. Slzičky mi tečou po tvaří dolů proč tohle vlastně píšu, proto že potřebuju napsat něco s emocemi.
Svět je prostě záhadný, nevyspitatelný jedno velké tajemství.
Bojímse, že to nezvládnu, kdyby mě opustíl nemohla bych dál. Drží mě tu jen on s něm sem jak v nebi sem je všechno lehčí. Začla sem citovat život a nakonec skončím u sebe a svoji životní lásky, aspon vidíte, že je se život vám může změnot v každé vteřině a nikdo neví kde skončí a jak.


Moc hezu písnička

Jenom pro něho ...

4. září 2010 v 0:40 | Monulla
Proč to tolik bolí? :'( proč moe očí po tobě slzy a proč citím v srdci takovou bolest proč se mě ruky a nohy tak třepou?? srdce mi krvací já potřebuju tě tu :(( bez tebe nemá cenu žít si pro mě všechno celíčky můj život a moje štěstíčko chci tě tu ted u sebe mít ani nevíš jak moc tě miluju :-* prosím tě jako zbloudila duše která hledá svoji druhu půlku srdce dej mi ještě tu šanci já všechno pokusím se napraviti :(( ... bez tebe sem nula sem prostě nic už nevím jak ti mám říct co pro mě vše znamenáš klidně vezmu tu pitomou žiletku do rukou a za jedu snou hlouběji do žil stejně už nemám pro co žít držíš mě tu jenom ty ....

Chci být volná jako pták. Věřím, že v oblacích budu nejšťastnější!

19. srpna 2010 v 13:11 | Monulla
Aloha <3 ...
Zase mě napadlo takovej zamyšlený článek emocionalní ^_^ 

Prázdniny utíkají, jak mraky na obloze. Já žiju reální i neareální svět. Tolik sem si slibovala že si prázdniny užiju a místo toho prd sedím doma koukám na filmy, poslouchám písničky a jsem na facebooku kde je nuda a píšu další nudnej článek na můj blog, ale nestěžuju si mám ho s kterým travím hodně času a sem za to moc vděčná, že můžu byt sním a sem hrozně moc do něj

zamilovaná. Po prvé v životě proživám opravdoví zamilovaný vztah a můžu vám říct, že je moc krasnej. On je pro mě všechno, všechno štěstí co mě kdy potkalo. Stačí jedna pitomá hádka a já stoho všeho doma brečím do peřiny, že to nezvládnu. Ted sem si přectavila, jaký by to bylo kdybych byla pták byla bych volna od všeho. Od reality i nereality chtěla bych vidět, jaký to je v oblacích. Vše kolem mě tak utíka jen já sem pořad ta samá. Samotná 15letá holka, která většinu-_-času traví psaní na netu. Krom nejkrasnějších dnů s tym mím s ním mi je nejlíp připadnu si jak v ráji, jak kdybych byla fakt ten pták a litala s ním v oblacích. Jo ach ta moje přectavivost a doufám, že on to cití stejně. Zachvílu škola skoro celý plány sem neuskutučnila. A zase se vratit do té hrozné reality. K otravním, pomlouvačním spolužakům a problému se známkami. Většinou píšu na můj milovaný blog články ulitlí přitom sem uplně někdo jinej. Jsem ta co ráda fotí, píše příběhy, maluje, čte romány, je vyspělejší než svoji vrstevníci a většinou byvá sama bez přátel. Ale nemůžu si stěžovat mám přitele, který by pro mě snesl modrý z nebe a jsem podlouhé době štastná, už skoro 5měsíců a hrozně moc ho miluju. Mám pár nejlepších přátel, kterým můžu zavolat o půlnoci a oni mě vždy podrží a pomůžou, který mám ráda. Mám mího pejska, bráchu i když občas až moc zlobí vždy je snima sranda vždy mě rozptylí a mám je moc ráda. A mám vás netoví kamarády, kteří ste mě za ty roky stravený na tymhle mím blogu při rostli k srdíčku. Tyhle všeci mi leží v srdíčku a bez nich by ten můj život nebyl ten pravej. Ale do škole půjdu do 9 s nikým se tam moc ve třídě nebavím jsem tam jen na obtíž a sama sedím v lavici a koukám o přestavce, jak si povídají, jak blbnou. Nezapadla sem mezi ně sem jiná než oni.
Hrozně se těším za rok na střední na ty změny a na poznavaní nových lidi. Chtěla bych začít od znova a zpravit i tohle.
Jojo to je život je prostě krutej. Každý se narodí a prožije svůj život někdy 60letej, někdy 70letej a někdy až do 100letýho a pak zemře bez vyjimky.  

Propadám se do temnoty

18. července 2010 v 23:19 | Monulla
Propadám se do temnoty sama a tiše bloudím tajemnou noci ....
Všeci lampy zhasli já jen padám niž a niž a nemůžu jít nahoru 
Nee a nee nemůžu zpátky něco mě stahuje zpátky do hlubin
Co to je ten hlas co slyším a co mě volá?...     
Kdo vlastně sem?...
Napadá mě tisíc myšlenek. Jen Temnota ví odkut se tu vzala
a proco si přišla. Bloudím ticho tmavou noci a nemůžu usnout
Temnota mi to nedovolí.
Paní temnoto nestahuj mě k sobě já sem jen obyčejná holka.
Tiše na šlapuju, abych někoho nezbudila město, už dávno u lehlo ke spánku.
Noc objala celý město do svých křidel a mě poslala do bez jasnýho spánku.
Paní temnoto vezmi si mě klidně i mou duši vydavám se ti ve strachu bloudicí zmatené dívky ...
-_- ...

Život je nefér! ...

19. února 2010 v 21:57 | Monulla
Život je nefér.. Pořád si s náma pohrává. Chce se tím něco dokázat? Tím věčným nekončícím ubližováním všech a všeho?
Cítím se podvedená. Pryč jsou ty doby, kdy jsem věřila svejm pohádkám, jak je svět vlastně hezkej. Pryč jsou ty doby, když jsem si myslela, že vážně platí: "Jaký si to uděláš, takový to máš." Nikdo se mě neptal, jestli tu chci být.. líbí se mi tady vůbec?
Toho štěstí, kterýho se mi sem tam dostane, je strašně málo. Nebo chci tak moc? Připadám si věčně opuštěně, podraženě.. Dřív jsem si říkala, že jsem kámen.. a pokud budu bitá, stane se ze mě diamant. Zvládnu pak všechno. Ale není to tak. Člověk pak utíká k něčemu, co ho od reality aspon na pár vteřin vysvobodí. Nejprve hudba.. Konečně jsem našla něco, pro co jsem mohla žít. Pak láska. Doba v oblacích, hlava se mi štěstím točila.. Ale když nastal její konec, zbyla mi vážně pouze hudba. Kamarády jsem v tý době tolik neměla. Tak čim ještě utýct od reality? cigarety, alkohol, drogy.. Já, taková odpůrkyně! Zoufalí lidé dělají zoufalé věci..

A pak jsem znovu poznala lásku, začala věřit. Ale sotva se mě láska dotkla, zase odešla. Opustila mě. Na jak dlouho? A co přijde teď? Nechce se mi bejt na něčem závislá, nechci se ještě loučit se životem. I když je to někdy hodně těžký! A nechce se mi ani plakat.

Ne lžu.. Chce se mi dost plakat, ale není komu se vybrečet na rameni.

Život je zlej. Neuvěřitelně moc. Umí být i chvilku hodný.. Možná si na to, že je chvíli hodný jen hraje. A víte co? docela bych tomu věřila. Chci křičet!!!!!!!! Life´s like this!

~ Utéct Od Reality ~

22. ledna 2010 v 19:56 | Monulla
Sedím sama na lavičce všude sníh, ticho a tma..přemyšlím o svím životě..chtěla bych na vteřinku zmizet a jen vnimat tu krásu a to ticho kolem..přestat myslet na lidi, školu, problémy..zapomenout na vše co se kolem mě děje..chtěla bych utýct od reality do svích snu..přemyšlet nad tím jaký může byt oceán a co zaním..chtěla bych letět k oblakům, žít ve svých snech a myšlenkách jako by to byla skutečnost.. protože někdy je lepší spokojit se ze snem, než si vše pokazit realitou....

PS: NEKOPČIT MOE VÝROBA!!

 
 

Reklama